Na první pohled to vypadá nevinně. Krátká zpráva, úsměvný komentář pod fotkou nebo náhodné setkání, které v nás probudí něco starého, známého. A najednou to tam je – ta myšlenka, že možná… možná by to přece jen ještě mohlo fungovat. Že se třeba změnil. Nebo my. Že tentokrát už všechno půjde líp. Ale opravdu?
1. Co vás k tomu táhne?
Je to láska, nebo jen strach z prázdnoty? Osamělost bývá zákeřná. V kombinaci s idealizací minulosti si pak lehce namlouváme, že to „vlastně nebylo tak špatné“. Jenže vzpomínky jsou selektivní. Pamatujeme si, jak hezky voněl jeho svetr, ale zapomínáme, jak jsme brečeli na toaletách u kamarádky, protože zase nepřišel. V hlavě přehráváme highlighty, zatímco realita byla často daleko šedivější.
2. Starý vzorec v novém kabátu
„Teď už ví, co ztratil.“ „Slibuje, že se změnil.“ „Chová se jinak.“ Ano, na začátku to může vypadat slibně. Jenže změna osobnosti nebývá otázkou několika týdnů. Pokud nebyl schopný zvládat emoce, naslouchat nebo budovat důvěru předtím, většinou se mu to jen tak nepodaří ani teď. A co je horší – pokud jsme mu dali druhou šanci bez skutečné změny, potvrdili jsme mu, že může dál fungovat postaru. Výsledek? Zopakuje se ten samý příběh. Jen bude bolest víc a déle.
3. Co ztrácíte, když si nedáte říct?
Především drahocenný čas. Energie, kterou znovu věnujete vztahu, který vás už jednou zklamal, chybí jinde. Třeba tam, kde byste mohli potkat někoho nového. Někoho, s kým se nebudete muset stále dokola učit odpouštět staré rány. Navíc se tím můžete připravit o šanci znovu najít sami sebe. Učíte se zůstávat ve známém, ale nefunkčním, místo abyste riskli neznámé a možná konečně zažili vztah, ve kterém bude láska skutečně bezpečná, bezpodmínečná a vzájemná.
Vrátit se k expartnerovi je jako jíst tři dny starý chleba jen proto, že víte, jak chutnal čerstvý. Ale život je příliš krátký na to, abyste jedli oschlý rohlík, když si můžete upéct nový – s křupavou kůrkou a vůní, která slibuje něco lepšího. Vztah, ve kterém budete spokojení, nezačíná návratem. Začíná rozhodnutím jít dál.
